Nyní hospoda či restaurace Na Slamníku není jen tak nějaké místo, o které zpívá, dnes ne již tak módní, skupina Alkehol. Na Slamníku je jedna z tradičních budov, které mají své místo v historii Bubenče.
Víme, že zdejší dům měl již od začátku 17. století neboli od roku 1625 za majitelku vdovu po Michalu Kholovi, Annu. A existuje i teorie, že obraz z Malostranského graduálu z roku 1572, na kterém je vidět hostinec je právě z dnešního slamníku. Rozhodně hostinská tradice je také stará již několik staletí. Na Slamníku (i když samozřejmě pod jinými jmény, většinou podle svých majitelů, jako například Bredovská krčma) byl podnikem, který radost a občerstvení přinášel již od svého písemně doloženého počátku. V osmnáctém století, přesněji během válek o dědictví rakouské, ale začaly podnik pronásledovat různé peripetie. Majitel se o něj nestaral, nájezdná vojska Bavorů, Sasíků i Francouzů, pak podnik vyrabovaly a pravděpodobně i zničily. A později zase šlechticko byrokratické naschvály bránily v jeho rychlém obnovení. Hospoda Na Slamníku pak jako samostatný objekt přecházela z rukou do rukou a tehdy se také objevil jeden z jejích mezi starousedlíky známých názvů Na štrozoku. A pokud sáhnete po němčině, tak zjistíte, že onen magický štrozok je vlastně slamníkem. To vše vycházelo ze zdejších, velmi oblíbených mezi pražskými občany, krejčovských slavností, na které se ušil slamník jehož využití jasně naznačovaly figuríny mládence a dívky. Další z možných původů názvů spočívá v legendě o dívce z aristokratické rodiny, která zde prý měla porodit své robátko na obyčejném slamníku. Rozhodně víme, že slamník byl během slavností každý rok vyvěšován na žerdi před hospodou. V devatenáctém století zdejší hospoda fungovala s různým štěstím, v první polovině jeden z jejích nájemců ze Slamníku učinil podnik tak, mezi spořádanou veřejností, neoblíbený, že byl nejen zbaven nájmu, ale také byl navíc z Bubenče vypovězen. Známost a oblíbenost hospody rostla. Královská obora, neboli dnešní Stromovka, byla až do začátku století uzavřena a obyčejný lid do ní směl vstoupit jen o Velikonocích. To se změnilo na začátku století 19., kdy v roce 1804 byla zpřístupněna veřejnosti. Rušné dvacáté století se restauraci Na Slamníku jako by trošku vyhýbalo, i když klidné posezení si zde například vychutnával Emil Hácha, i když ještě jako vážený prezident správního soudu a ne v pozdější smutné, ale hlavně proklínané, roli prezidenta kolaboranta. Ovšem, majetkové změny zde byly a v devadesátých letech, po tzv. Sametové revoluci se Slamník stal i oblíbených kulturním centrem, kde se začaly odehrávat různé, spíše alternativnější, koncerty (a nejenom) – hudba má Na Slamníku svou historii, zde měl v roce 1896 vzniknout i pěvecký spolek Václav. Ale hospoda se spíše udržela v takovém tom starém, klasickém stylu a nevydala se cestou nějakých superskvělých, na půl roku, trendy podniků.