Barrandovské filmové ateliéry kdysi patřily rozhodně mezi jedny z nejslavnějších ateliérů v Evropě. Dá se říci, že ta doba je bohužel už přeci jen pryč, ale stejně jsou nejen významnou památkou na doby slávy, ale stále funkčním objektem, kde se filmu stále daří.
Miloš Havel, strýc prvního prezidenta samostatné České republiky (TGM byl sice první prezident, ale Československý) byl velmi významným podnikatelem ve filmové branži v meziválečném a válečném období (rodina vůbec měla velký vliv na umělecký život v naší zemi, Milošův otec a exprezidentův děd postavil Lucernu). Byl spoluzakladatelem společnosti AB, ta ale měla povolenou činnost ve vlastním vinohradském ateliéru pouze do roku 1932. Proto bylo nutno vypracovat plán na výstavbu něčeho nového. Projekt ateliérů pro filmové studio A-B vznikl v roce 1931. Jeho autorem byl Max Urban a Vilém Rittersheim. Stavba probíhala velmi rychle, v listopadu téhož roku byla zahájena a první film byl zde natáčen již v lednu roku 1933. Tímto filmem byla vražda v Ostrovní ulici. Tehdy vystavěné na padesáti hektarech barrandovské filmové ateliéry se staly logicky i nejmodernější v celé Evropě a filmy, které zde byly natočeny, do dnešních dnů bývají odborníky považovány za dobový skvost – a konec konců patří mezi divácky velmi žádané, jak svědčí i častost jejich vysílání v televizi. Během válečného období byl Miloš Havel donucen přesunout část podílu Němcům, ale správa mu byla zachována. Protektorátní období se neslo ve jménu záchrany českého filmu, který Miloš Havel považoval za nutný pro zachování národní kultury. Neslo to z sebou riziko nařčení s kolaborace, protože pro potřeby Barandova se musel často a blízko stýkat s nacistickými hodnostáři. Během války se Barrandovské filmové ateliéry rozrostly také o další velké scény s plochou téměř tři a půl tisíce čtverečních metrů. Kontakty s okupanty Havlovi po válce vysloužily kolaborantský cejch a také snahu o proces, který se ale i díky svědectvím zaměstnanců, potvrzujících jeho vlastenectví, nakonec pro nedostatek důkazů zrady nekonal. Po tzv. vítězném únoru Barandovské ateliéry byly samozřejmě znárodněny – Miloš Havel se po jednom neúspěšném pokusu útěk v roce 1949 na podruhé na konec v roce 1952 dokázal dostat na západ. Ateliéry v komunistickém období se dále rozrůstaly podle potřeb, jaké také vývoj filmu s sebou nesl. Po listopadu 1989 byl Barrandov privatizován a kromě pronájmu části svých prostor televizím stále poctivě pomáhá tvořit další a další filmy (na čas se i z důvodu nižších cen, podobně jako celá Česká republika) stal oblíbeným cílem zahraničních filmařů.