V Michalské ulici na Starém Městě v Praze se nachází vlastně už bývalý kostel sv. Michaela archanděla (občas také nazýván kostelem sv. Michala). Jedná se původně o jednu ze starších pražských církevních staveb, dnes ale jde o mírně zastrčený, široké veřejnosti neznámý, zdroj sporů mezi milovníky historie a náboženství a novým světem, kde o všem rozhodují peníze.
Téměř patnáctimetrový kostel sv. Michaela vznikl někdy kolem dvanáctého století. Šlo o jednolodní obdélníkovou stavbu zakončenou apsidou o šestimetrovém průměru. Technika stavby některých naznačuje spíše starší původ, než je obecně uváděn čili léta 1150 až 1200. Mělo se tehdy jednat o jednu z významnějších církevních staveb na Starém Městě, které ještě ve třináctém století přibyla boční loď a také věž. K další expansi došlo v gotických dobách, kdy kostel získal severní přístavbu, bylo to někdy na konci třináctého nebo na začátku následujícího století. Přístavba přístavbou, čtrnácté století, pravděpodobně i inspirováno císařem Karlem, který byl znám obrovskou pobožností, znamenalo kompletní přestavbu a modernizaci kostela sv. Michala, která byla ukončena někdy mezi lety 1350 až 1380. K menšímu rozšíření stavby došlo ještě v roce 1406, kdy byla dostavena kaple a oratoř.
Pak přišlo ale husitské období (kostel je občas řazen spolu s Betlémskou kaplí jako jedno z intelektuálních center, která stála u zrodu reformace, kázal zde mimo jiné i mistr Jan Hus) a během něj se stal sv. Michael oficiálně utrakvistickým svatostánkem, kde bylo věřícím podáváno nejen tělo, ale také krev Páně. Tato situace trvala až do bitvy na Bílé Hoře, která znamenala násilnou rekatolicizaci země a vyhnání evangelíků z Čech. Kostel byl věnován řádu servítů, kteří souběžně s výstavbou vlastního kláštera začali modernizovat i původní svatyni. Díky této přestavbě vznikl téměř nový barokní chrám, jehož návrh měl vytvořit F. I. Prée. Z původní stavby zůstala jen trocha starého zdiva. Přesné datum přestavby není známo, k úpravám došlo už určitě v době pobělohorské, ale existují i náznaky, že mnoho prací probíhalo i kolem poloviny století osmnáctého (interiér byl dokončen v roce 1767).
Mniši si moc svůj kostel nevychutnali. Jejich klášter byl zrušen Josefem II., kostel byl přestaven na skladiště (v té době jeho význam pro Staré Město již byl stejně minimální) a později byl již jen různě upravován pro světské účely, převážně jako sklad různých předmětů. Tuto funkci plnil i v dobách tzv. komunismu. Tehdy se dostal do rukou Národní knihovny, která ho po tzv. Sametové revoluci pronajala. Souběžně se o stavbu, již dvě staletí světskou, začala upomínat církev a naznačovat, že by se mělo přemýšlet o novém „správném vlastníkovi,“ protože přece církev má právo na vše, co jednou bylo posvěceno. Přání vyhověno nebylo, ale efektem byl jen kýčovitý projekt pražských tajuplností. Následně byl i pronajatý objekt prodán (došlo k dosti specifické rekonstrukci, která u milovníků původní architektury vzbuzuje spíše skřípot zubů). Do dnešních dnů se budoucnost stavby nijak nevyjasnila, objevují se i plány na vytvoření zde nového chrámu, dnes nejnavštěvovanějšího, toho, který je zasvěcen konzumu. Ale dnešní využití je v kontextu toho, že šlo původně o kostel, také relativně zajímavé, konají se zde různé akce, mimo jiné například upírské bály.