Daliborka je věž na Pražském hradě opředená smutnou pověstí o vladykovi Daliborovi z Kozojed a houslích. Je součástí opevnění a nachází se na konci Zlaté uličky, jde k ní dorazit i dvorem purkrabství a po hradbě od Černé věže.
Věž Daliborka vznikla během výstavby opevnění na severní straně Pražského hradu, které se odehrávalo za vlády Vladislava Jagellonského. Tehdy jak pověst říká, panovník se necítil již dostatečně bezpečen ve svém sídle (nachází se tam dnes Obecní dům) na Starém městě pražském a proto se rozhodl přestěhovat na Hrad a sídlo své nejen zvelebit, ale také opevnit. Byla jednou ze tří věží, které tuto stranu královského sídla hlídaly, další dvě jsou věže Mihulka a Bílá. Daliborku postavil v roce 1496 B. Ried z Pístova, vládce za jehož panování výstavba probíhala a datum ukončení věže je možno do dnešních dnů obdivovat v erbu na zdi. V dolní části bylo postaveno vězení pro obzvláště nebezpečné (i třebas pro stát, ale o tom později) zločince. V roce 1781 věž silně poškodil požár, proto byla o devět let později snížena. O sto let později byla Daliborka zpřístupněna i veřejnosti. Vnitřní část věži byla upravována v roce 1965.
Pověst o Daliborovi, který byl prvním zdejším vězněm vypráví o mladém idealistickém šlechtici, který si zde při čekání na rozsudek krátil čas hraním na housle (a do lidového povědomí se vžilo také rčení, nouze naučila Dalibora housti). Jeho hru začali obdivovat i Pražané a chodili pod Daliborku naslouchat. Až jednoho dne se housle již neozvaly. Dalibor byl popraven. Jde o skutečný případ z historie, kdy v roce 1496 na Litoměřicku vypuklo nevolnické povstání, které na začátku bylo úspěšné a poddaní dobyli sídlo svého pána a donutili ho, aby je propustil z poddanství. Poté se přesunuli na panství Dalibora z Kozojed a požádali ho o ochranu. Ten ji udělil (také se občas říká, že sám byl iniciátorem onoho povstání) a tím se ale dopustil přivlastnění majetku svého souseda – pověst z něho dělá lidumila, ale již dříve měl problémy s přivlastňováním majetku jiných osob, jak ukazují tehdejší zápisy a je nutno pamatovat, že poddaní byli tehdy de facto jen majetek. Byl uzavřen do věže a odsouzen ke ztrátě šlechtického titulu a stětí. Tento verdikt byl pak také 13. března 1498 vykonán. Ze známějších osobností Daliborku poctil svou přítomností také František Antonín Špork, který měl odvahu postavit se náboženské netoleranci na začátku osmnáctého století.