Hlavní nádraží je jedna z hezčích ukázek pražské secese. Bohužel před pěšími turisty je největší nádhera trochu ukryta, přesněji návštěvníci Prahy většinou vychází do tzv. Sherwoodu, kde je vítá pouze moderní průčelí. A na magistrálu nemají moc důvod vycházet.
V sedmdesátých letech devatenáctého století došlo k velkému rozvoji ve výstavbě železniční sítě na území Česka. Konec konců do dnešních dnů má naše země jednu z nejhustších sítí železnic na světě a vděčí za to právě rozmachu z druhé poloviny devatenáctého století, kdy naše království bylo de facto průmyslovým centrem celého Rakousko-Uherska. Vznikal tehdy i pražský železniční uzel a to propojením jeho severní a jižní části Pražskou spojovací drahou, díky které bylo možno přejet z Prahy Smíchova, kde končila Česká západní dráha do Plzně a k hranicím s Bavorskem a dnešního Masarykova nádraží (tehdy jen Praha), ze kterého bylo možno jet do Vídně nebo do Drážďan. Důležitou součástí spojovací dráhy mělo být i nové nádraží.
Vznikalo na území, které ještě před nedávnem bylo za hradbami města – ke zrušení opevnění došlo rok před předložením prvních plánu v roce 1867. Stavba byla zahájena o dva roky později a umístěna k novému parčíku s jezírkem. Plány vypracovali architekti Ignác Ullman a Antonín Barvitius. Budova byla dokončena velmi rychle a v prosinci roku 1871 zde byl zahájen provoz dráhy. Jednalo se o novorenesanční stavbu, pro kterou byl inspirací vzhled italských patricijských vil. Bleskový železniční rozvoj ale už po dvaceti letech ukázal, že je nutno nádraží zmodernizovat.
Vítězný návrh v tehdy novém secesním stylu pocházel od Josefa Fanty a k přestavbě a zvětšení nádraží docházelo v letech 1901 až 1909. Vše jelo ale za plného provozu, jen podle potřeb se vždy ta či ona část budov na dobu konání prací znepřístupnila. Tehdy zde také vzniklo zastřešení kolejiště, jehož autory byli R. Kornfeld a J. Marjanko. Po vzniku samostatné republiky došlo k přejmenování a nádraží Františka Josefa se stalo Wilsonovým. Za protektorátu Hlavním a po válce až do roku 1953 znovu Wilsonovým, než se americký prezident, který přispěl ke vzniku samostatného Československa znelíbil rudým mocipánům a ti budově vrátili protektorátní název, který má až do dnešních dnů.
K velké změně došlo v sedmdesátých letech. Tehdy bylo díky stavbě magistrály jinak vyřešit východ cestujících a vznikla dnes známá doplňující hlavní hala a budova nádraží, která je pod dálnicí. Jejími autory byli J. Danda, J. Bočan, A. a J. Šrámkovi. Výstavba nové budovy trvala od roku 1972 a 1979. A nové tisíciletí pro Hlavní nádraží (taktéž po pádu tzv. komunismu neoficiálně znovu nazývané nádražím prezidenta Wilsona) znamenalo další změnu. Došlo zde k velké modernizaci interiérů i přístupů na peróny a vytvoření nákupního centra, které probíhalo čtyři roky. To vše bylo a je nyní v režii společnosti italské Grandi Stazioni.