Martinický palác patří mezi nejhezčí pražské renesanční stavby. Jeho hlavní průčelí je obráceno na Hradčanské náměstí v Praze 1. K palácovému komplexu patří ještě tři vedlejší domy a také zahrada. Pokud navštívíte Hrad, tak stojí za to udělat těch pár kroků a zhlédnout tuto zajímavou budovu.
V místě, kde nyní stojí Martinický palác, se v polovině 14. století nacházely i menší domky různých církevních hodnostářů pracujících pro potřeby kostela svatého Víta. V osmdesátých letech století následujícího zdejší stavby začal skupovat Bohuslav ze Švamberka. Ty ale shořely při velkém požáru v roce 1541, který rozpoutal oheň v domu nacházejícím se na místě budoucího Šternberského paláce. Poničené domy koupil v následujícím desetiletí Ondřej Teyffle z Zeilberku a Kinstorfu. Ten v roce 1563 zde nechal vystavět pro svůj rod rezidenci i se zahradou, která byla vlastně základem pro dnešní Martinický palác. Moc dlouho si své stavby neužíval, povinnosti ho odvolaly do Uher a proto prodal svůj palác v roce 1580 Jiřímu Bořitovi z Martinic, který stavbu začal přizpůsobovat svým požadavkům. Po něm v rozestavování pokračoval i jeho dědic Jaroslav Bořita, taktéž z Martinic. Pokud vám to jméno něco začíná připomínat, tak je to správná reakce. Ano, pan Bořita z Martinic byl jedním z oněch pánů, jejichž nedobrovolná návštěva hnojiště po pádu z okna, která se odehrála 23. května roku 1618, byla počátkem českého stavovského povstání a de facto také začátkem třicetileté války. Do historie vešla jako třetí (i když často se mylně uvádí druhá) pražská defenestrace. Rozestavování bylo na krátko nedobrovolným exilem pana z Martinic přerušeno, ale po porážce českých stavů se majitel vrátil a dále svůj palác zdokonaloval (tentokrát v raně barokním stylu). V roce 1629 od svého syna pořídil vedlejší dům, který připojil jako křídlo k paláci. Po smrti Jaroslava Bořity v roce 1649 byly stavební práce ukončeny a Martinický palác (mimochodem zmenšená kopie paláce královského) již nikdy nebyl výrazněji z vnějšku stylově přestavován či rozestavován. Na konci osmnáctého století se rod Martiniců stavby zbavil (byla dost poškozená z dob války s Pruskem) a poté pomalu začal chátrat a byl používán i jako nájemní dům či policejní strážnice. Stavba v devatenáctém století vyhořela a její majitelé průběžně prováděli dosti nešetrné stavební zásahy v interiéru, kterými v bývalém šlechtickém paláci neustále zvětšovali počet malých bytů (počet samostatných nájemních prostor, včetně pekárny či zámečníka, se blížil sedmdesáti). K opravám stavby a rekonstrukci její výzdoby došlo až po roce 1953, kompletní obnova proběhla v letech 1967 až 1972.